
Ilustrace: Tomáš Kroupa
Vyjížďka na kole
Tehdy jsme vyjeli se
projet na kole
silnice obílená zlatým
světlem
příslibem, časem
přítomným
tys teda pěknej prezent
řekla řeka, my právě
jeli po dřevěné lávce
té staré lávce
celé ze dřeva
pes velkej jako dům
dům velkej jako pes
ti oba na nás vyli, jak ještě
nikdo nikdy na nikoho
nevyl ani
neštěkal
neboj se, dyť jsou
za plotem
tam za plotem je Argentina
řekl jsem krásce
šlapající v sedle
přes celý měsíc
nad řekou
a nebyla to jenom jedna
řeka
nějaká taková malá
úpa, ne
bylo jich pět, popravdě
celé souřečí
po stráni hnal se právě
šnelcuk, uhání, netuší
jak je anachronický
ne nyní, dnes, leč
chronicky
šnelcuci tohle prostě
nevědí
odjedou, my na kole též
a zvolna
máme čas
sluničko dneska kupodivu
neblije
hřeje jak v thrilleru
zajíčka zmije polyká
kola se točí, brzdy bzdí
k smrákanci ještě daleko
osadou Krásné Ňadro projedem
nelžu, během minuty
jsme v břiše lesa
nebuď minutý, zašeptá
kráska, z kola sesedá
do hávu mraveniště halí se
hemžení ustává a
kapky šedomodré
písně jí
ze rtů
neznatelně
stékají
co byste, do prdele
ještě chtěli
víc
Proflákaný čas
3.
V duchu rozdáváš karty duchům, jsou z pavučin – ty karty – a duchové je neudrží ve svých druhdy živých očích
tak plyne proflákaný čas, z kanystrů bílých vytéká bílá tma
obšírno zvolna pokrývá vrstvami vzpomínek na
tváře, děje, hovory, akty lásky, ad akta založené rozepře a hádky, háďátka jedová, kdoví, a… náhle ztichlá okna
dům ještě chvíli dýchá na okraji parku, uhasnou světla
řeka a odlesky, jezerní hladina, jezerní paní, zářivá silueta, kterou jsi kdysi zahlédl koutkem duše v podvečerním slunci, také se zanoří a zmizí v chýrách paměti
to vše bez slitovného gesta zalévá mázdra bílá
vše zahlušeno, rozrušeno, bito, jeden vlak za druhým vjíždí do bílé tmy, poslední vagón kouše, prská, cení drápy
nic platno, končí jako vysloužilej kočí
vozka, abychom byli anachroničtí, jak už tak lidé po životě bývají
mozková pleny zapalují ohně, jejich žár také hltí bílá tma, ta měkká Charónova dlaň, daň všemu tomu blbství, bratře, synu, otče, duchu prádelen a horkých pralinek
vstřebáváš nehybnost do posledního dechu, táhne se jako med tvá rána zavřená, svíjí se mlčky uvnitř bíle potažených očí
to není dekadence, jen holý posmutnělý fakt
postává před domem a opírá se o zábradlí
takový nebolí, obočí netrhá
ni partu v potu tvář a
kalendář, tak ten už vůbec…
je to divný