Proflákaný čas

Vyjížďka na kole

Tehdy jsme vyjeli se

projet na kole

silnice obílená zlatým

světlem

příslibem, časem

přítomným

tys teda pěknej prezent

řekla řeka, my právě

jeli po dřevěné lávce

té staré lávce

celé ze dřeva

pes velkej jako dům

dům velkej jako pes

ti oba na nás vyli, jak ještě

nikdo nikdy na nikoho

nevyl ani

neštěkal

neboj se, dyť jsou

za plotem

tam za plotem je Argentina

řekl jsem krásce

šlapající v sedle

přes celý měsíc

nad řekou

a nebyla to jenom jedna

řeka

nějaká taková malá

úpa, ne

bylo jich pět, popravdě

celé souřečí

po stráni hnal se právě

šnelcuk, uhání, netuší

jak je anachronický

ne nyní, dnes, leč

chronicky

šnelcuci tohle prostě

nevědí

odjedou, my na kole též

a zvolna 
máme čas

sluničko dneska kupodivu

neblije

hřeje jak v thrilleru

zajíčka zmije polyká

kola se točí, brzdy bzdí

k smrákanci ještě daleko

osadou Krásné Ňadro projedem

nelžu, během minuty

jsme v břiše lesa

nebuď minutý, zašeptá

kráska, z kola sesedá

do hávu mraveniště halí se

hemžení ustává a

kapky šedomodré

písně jí

ze rtů

neznatelně

stékají

co byste, do prdele

ještě chtěli

víc

Proflákaný čas

3.

V duchu rozdáváš karty duchům, jsou z pavučin – ty karty – a duchové je neudrží ve svých druhdy živých očích

tak plyne proflákaný čas, z kanystrů bílých vytéká bílá tma

obšírno zvolna pokrývá vrstvami vzpomínek na

tváře, děje, hovory, akty lásky, ad akta založené rozepře a hádky, háďátka jedová, kdoví, a… náhle ztichlá okna

dům ještě chvíli dýchá na okraji parku, uhasnou světla

řeka a odlesky, jezerní hladina, jezerní paní, zářivá silueta, kterou jsi kdysi zahlédl koutkem duše v podvečerním slunci, také se zanoří a zmizí v chýrách paměti

to vše bez slitovného gesta zalévá mázdra bílá

vše zahlušeno, rozrušeno, bito, jeden vlak za druhým vjíždí do bílé tmy, poslední vagón kouše, prská, cení drápy

nic platno, končí jako vysloužilej kočí

vozka, abychom byli anachroničtí, jak už tak lidé po životě bývají

mozková pleny zapalují ohně, jejich žár také hltí bílá tma, ta měkká Charónova dlaň, daň všemu tomu blbství, bratře, synu, otče, duchu prádelen a horkých pralinek

vstřebáváš nehybnost do posledního dechu, táhne se jako med tvá rána zavřená, svíjí se mlčky uvnitř bíle potažených očí

to není dekadence, jen holý posmutnělý fakt

postává před domem a opírá se o zábradlí

takový nebolí, obočí netrhá

ni partu v potu tvář a

kalendář, tak ten už vůbec…

je to divný